Epidemiologie, preventivní lékařství, hygiena

 Prezentace o principech aktivní a pasivní imunizace pro studenty Epidemiologie ve 4. ročníku studia.

Očkování, vakcinace a imunizace

Termín „očkování“ je v našich podmínkách synonymem pro pojem „vakcinace“, který historicky souvisí se skutečností, že při prvním očkování proti variole E. Jennerem v roce 1796 byl v očkovací látce použit virus vakcinie. Tak vznikl v anglicky psané literatuře termín „vaccination“, který může být překládán do češtiny jako očkování nebo vakcinace.

Pojmy očkování a „imunizace“ se velmi často nejen v laické, ale i odborné veřejnosti zaměňují, přičemž každý z nich znamená něco jiného. „Očkování“ je chápáno jako proces vpravení vakcíny do lidského organismu. Aplikace vakcíny se dnes běžně provádí do svalu, pod kůži, do kůže nebo na sliznici, kdy se vakcíny aplikují sublinguálně nebo perorálně.

Naproti tomu pojem „imunizace“ je ve své podstatě vytváření nespecifické i specifické imunitní odpovědi v lidském organismu na vakcinální antigen, adjuvantní prostředky nebo na ostatní složky vakcíny.

Při „aktivní“ imunizaci se do organismu vpravuje antigen, na který se vytváří v imunitním systému očkované osoby imunitní odpověď. Prvotní reakce probíhá většinou v místě aplikace a ve spádové regionální mízní uzlině. Přibližně po jednom týdnu tato uzlina začíná komunikovat se slezinou při další produkci specifické (adaptivní) imunitní odpovědi. Z  uvedeného je zřejmé, že ne každé „očkování“ „imunizuje“. 

Obecné otázky očkování, selhání, kontraindikace, reakce po očkování. Očkování proti jednotlivým nákazám. Strategie očkování, perspektivy použití vakcín v České republice. Očkování před cestami do ciziny, volitelná a povinná očkování u dětí a dospělých osob. Očkování mimořádná a zvláštní - při profesionální expozici. Kolektivní imunita a její význam.

Výukový materiál, úvodní přednáška k problematice nozokomiálních nákaz. Původci nozokomiálních infekcí, cesty přenosu, vnímavost, specifické rizikové faktory, základní protiepidemická opatření, současná relevantní legislativa . Exogenní a endogenní nozokomiální infekce.
 

Přednáška k problematice nozokomiálních infekcí. Jsou uvedena standardní epidemiologická opatření sloužící ke snížení rizika přenosu z poznaných i nepoznaných zdrojů infekce ve zdravotnickém zařízení, a která jsou doporučena pro všechny ošetřované pacienty s ohledem na jejich diagnózu nebo infekční stav. Mytí rukou a nošení ochranných pomůcek. Bezdotyková technika převazu. Vzdušná a kontaktní bariérová opatření .
 

Prezentace uvádí historii aseptických praktik v lékařství. Je probrána správná technika mytí rukou a praktické poznámky k použití dezinfekčních prostředků. Přednáška je doplněna obrázky  a fotografiemi ukazujícími kritická místa v přenosu a šíření nozokomiálních infekcí. Součástí  prezentace je malý test k vyhodnocení vlastních znalostí  o riziku vzniku a šíření nozokomiálních infekcí.

V přednášce jsou uvedeny nejčastěji hlášené infekční choroby v České republice v posledních letech. Jsou uvedena komentována oficiální data  státního zdravotního ústavu. sdělení je tříděno po skupinách podle převažujícího způsobu přenosu. Tam, kde to je významné jsou uvedeny i dlouhodobé trendy ve výskytu vybraných hlášených infekčních nemocí v ilustraticních grafech.

Podklad k výuce „Hodnocení role náhody v (epidemiologickém) výzkumu“ se zabývá další okolností, související s validitou a přesností výsledků jak observačních, tak i experimentálních epidemiologických studií, kterou jsou náhodné chyby. Vysvětluje princip statistické indukce, a na praktických příkladech vysvětluje, jakým způsobem se interpretuje výsledek statistického testování nulové hypotézy a jak se interpretuje bodový odhad ukazatelů účinku v kontextu intervalového odhadu účinku, konstruovaného jako interval statistické spolehlivosti.

Podklad k výuce se noří hlouběji do problematiky validity epidemiologického výzkumu a detailně rozebírá fenomén „confounding“ jakožto specifické, relativně dobře kontrolovatelné, formy systematické chyby, typické pro observační komparativní studie. Definuje podstatu „confounding“ a metody, jakým způsobem je možné tento fenomén kontrolovat pomocí randomizace, restrikce, párování, stratifikované analýzy a matematickým modelováním. Zavádí pojem modifikující účinek/interakce jako samostatný fenomén, týkající se mechanizmu účinku studovaných agens a způsoby jeho detekce.

Cílem tohoto materiálu je posadit problematiku kritického posuzování validity epidemiologického výzkumu a velikosti pozorovaného účinku do širšího kontextu odhalování kauzálních vztahů. Těžištěm je rozbor přednášky A.B. Hilla z r. 1965, který zformuloval základní problémy, které je třeba zvažovat především v observačním výzkumu při úvahách nad možností, že v epidemiologické studii pozorované vztahy jsou skutečně příčinné. Blíže se rozebírá problematika síly asociace, konzistence, specificity, časového sledu (temporality), biologického gradientu, biologické věrohodnosti (přijatelnosti), koherence, experimentálního důkazu a analogie.

Podklad k výuce nazvaný „Validita observační epidemiologické studie“ zavádí pragmatickou definici validity, používanou v lékařství, rozebírá vztahy mezi náhodnými chybami a validitou a systematickými chybami a validitou. Definuje hlavní typy systematických chyb (bias), na příkladech demonstruje mechanismy jejich vzniku v hlavních typech epidemiologických studií. Zavádí termíny senzitivitu a specificitu testů jak v kontextu hodnocení velikosti informačního bias, tak v kontextu přesnosti diagnostického testu.